Jméno: Maddie (já mám jméno z knížky, protože jsem admin)
Rodina
Otec: Taiu
Matka: Leanala
Věk
25 let
Pohlaví
Žena
Postavení
hraničářský učitel
Povaha
Jako všichni hraničáři nemám ráda společnost a raději se pohybuji v tichých místech a zákoutích. Ačkoli jsem dívka, jsem velmi silná a jsem jedna nejlepší ve střílení. Dobrodružství nevyhledávám, ono si vždycky najde mě.
Nesnáším všechny nápoje, kom kávy. Bohužel někdy si musím vystačit poze s vodou nebo čajem.
Mám smysl pro ten typ sušího humoru a tím nejsem nijak proslulá.
Jsem na sebe často naštvaná, když se mi něco nepovede. Jsem zastánce názoru, že dokud to není dokonalé, je to špatné.
Minulost
No, narodila jsem se obyčejným vesničanům. Často jsme byli s penězi na dně a já mívala často hlad. Žádný život hraničáře. Drsný, ale někdy hodně nudný život. Toužila jsem se stát něčím, co mě bude bavit, ale vypadalo to, že jediné, co mě v dospělosti bude čekat bude orání pole a zasévání semen. Ta představa mě vždycky příšerně děsila a jediné, co jsem si přála bylo, aby se to nějak odvrátilo, zpomalil se čas nebo abych se ocitla v jiné duši jiného člověka a měla prostě jiný osud.
Bohužel, to mi bůh asi nepřál.
Až jednou do naší vesnice zavítala nevídaná návštěva.
Byl to hraničář.
Trochu jsem se ho bála – vždyť ty zvěsti mohly být provdivé! Mohli ovládat černou magii…
Taková myšlenka se utvrdila tehdy, když jsme ho sledovala. Jednoduše zmizel. Bylo to divné a já jsem z něho začala mít respekt, ale nechtěla si přiznat, že i trochu strach.
Jednou přišel k nám domů. Galantně zaklepal a oznámil, že mě sledoval. A že se mnou potřebuje něco vyřešit. Dost mě to překvapilo a nahnalo strach. Co jsem udělala zlého?
Ukázalo se, že hraničářovi se líbím. Navštěvoval nás víckrát a víckrát a tak nějak mě učil střílet luku a tak. A když jsem oslavila patnácté narozeniny, řekl, že mě přijme za svou učeňku. Byla jsem z toho nadšená, ale nedávala to na jevo. Pouze se pousmála a potom ho následovala na hrad Redmont, kde mě měli pasovat na hraničářskou učeňku.
Rodiče z toho nejdřív nadšení nebyli, ale nakonec jim to přestalo vadit.
Výuka s mým učitelem byla někdy dost úmorná a těžká, ale bavilo mě to. Už jsem dosahovala dobrých výsledků, ale u Wella to bylo málo. Well byl můj učitel a někdy jsme si říkala, jak si jako myslí,že mám zvládnout trefit se do pěti různě romístěných terčů.
Ukázalo se však, že k tomu má dobrý důvod. Zlepšovala jsem se a nakonec dosáhla dokonalosti. Na konci prvního roku jsem plnila s Wellem menší úkoly a docela mě to i bavilo. Můj kůň se jmenoval Teaso. Byl to klidný a vyrovnaný hřebec a já ho měla velice ráda. Ten pocit, když jsem s ním cválala krajinou byl nezapomenutelný.
A konečně přišel hraničářský sněm a já dostala svůj bronzový list. S obdivem jsem si ho potěžkávala v rukou a osahávala.
Další čtyři roky uměhly jako voda. Už jsem řešila i složité zapeklité případy a třeba řešení rozpadlého mostu, který vedl přes řeku a sloužil jako hlavní most pro převoz potravin, to bylo něco…
Přišli jsme na to, že most se zřítil kvůli několika banditům, kteří chtěli na březích řeky obírat překvapené kupce, kteří ještě nevěděli, že most tam už není.
Potom přišel sněm, který byl můj poslední – tedy poslední z těch, kdy jsem tam byla ještě jako učeň.
Předali mi opravdový, stříbrný dubový list.
Dostala jsem klidné léno a svou chatu. A začala žít život hraničářky.
Vzhed
Mám hluboké, hnědé oči. Mé vlasy jsou slámové, skoro blond. Jsem štíhlá a docela malá.
https://fbcdn-photos-f-a.akamaihd.net/…859152_a.jpg
(jiný obrázek jsem nenašla)
O sobě
Je mi ----náct let. Hrozná ráda píšu příběhy a má nejoblíbenější knížka je právě Hraničářův učeň.